Před několika dny byl útočník Teddy Purcell v Torontu na baseballovém zápase Blue Jays. V útrobách stadionu tam potkal kapitána Predators Shea Webera a ihned bez váhání za ním utíkal aby se ho zeptal na pár určitých věcí. Přesněji na gólmana Anderse Lindbäcka, který poslední dvě sezóny hájil barvy nashvillských predátorů.
Právě Lindbäck byl tím maskovaným mužem, za kterého Steve Yzerman mimo práva na veterána Sebastiena Carona obětoval také letošní dva výběry ve druhém kole draftu a výběr ve třetím kole draftu v roce příštím.
Zpět k Purcellovo otázce. Pochopitelně jeho rozhovorem s Weberem nebyl pouze švédský velikán Lindbäck, byla to ale jedna z prvních věcí, na kterou se ho zeptal. A odpověď? ,,Lindbäck rozhodně není dvojka, je to brankář číslo jedna.“ Zaznělo s Weberových úst. Purcell potom novinářům v Tampě přiznal, že to bylo pro něj opravdu povzbuzující. Co z toho ale plyne pro nás fanoušky Lightning? Musíme doufat, že Weberova slova jsou pravdivá, že se vyplní a hlavně, že Yzerman vybral toho správného do našeho brankoviště, jenž je naší dlouhodobou achillovou patou. Vlastně od odchodu Nikolaie Khabibulina jsme od té doby nedokázali získat adekvátní náhradu..
Byl to právě ruský bohatýr Nikolai Khabibulin, dnes již devětatřicetiletý veterán, který mohl naše brankoviště zajistit na delší dobu. Do našeho týmu přišel, když už mu bylo osmadvacet, pořádně se chytl rok po příchodu v sezóně 2001/02, v tu chvíli to vypadalo, že jsme konečně narazili na stabilní a především kvalitní jedničku týmu. S Bleskem na hrudi odchytal ještě další dva roky, ten poslední přitom korunoval úžasnými výkony v Play-off, to vyneslo první Stanley Cup nejen klubu, ale i Khabibulinovi. Navzdory vítězství a slibné budoucnosti údajně nebyl v Tampě spokojený a po výluce v roce 2005 podepsal smlouvu s Chicagem. Od tohoto roku se marně snažíme najít stejně dobrého brankáře. Šanci po odchodu ruské „zdi“ dostal prostor John Grahame, v té době naše spolehlivá dvojka se ale nedokázal vypořádat s rolí jedničky a mezi tyčemi doslova vyhořel. Zaskakoval ho veterán Sean Burke, stejně jako Grahame ale nedokázal zastavit příliv puků v naší brance. Na pár zápasů se ještě objevili gólmani jako Brian Eklund nebo Gerald Coleman, ani jeden nepřesvědčil.
Další sezónou 2006/07 se čekal příchod lepšího brankáře, proto k nám přišla do té doby jednička Blue Jackets Marc Denis. Jeho působení ale bylo naprostým fiaskem. Zachránit to měl švédský talent Johan Holmqvist, tehdy nejlepší gólman švédské ligy Elitserien. Vedl si o něco lépe než Denis, stále ale měl do týmové jedničky daleko. V příštím ročníku 2007/08 Holmqvist pořád nenaplnil svá očekávání a tak byl společně s Bradem Richardsem vyměněn do Dallasu. K nám se stěhovali dva útočníci ale především talent Mike Smith. Ihned po přestupu dostal roli jedničky týmu a dochytal tak zbytek sezóny. Předvedl se v dobrém světle a už to vypadalo, že by problém s brankovištěm mohl být vyřešen. Začátek sezóny 2008/09 měl parádní. Po téměř deseti odchytaných zápasech byl mezi prvními ve statistikách brankářů. Nicméně později utrpěl otřes mozku, který několik týdnů skrýval, což se výrazně podepsalo na jeho výkonech a na doporučení lékařů vynechal zbytek sezóny. Přes léto 2009 jsme podepsali finského fantoma Antera Niittymäkiho jako dvojku za Mikea Smitha. Antero ale nakonec předčil Smitha a ten po dalších zdravotních potížích přenechal prostor právě finskému gólmanovi. V závěru ročníku si vedl bravurně, kvůli častým problémům s třísly ale nedostal novou smlouvu. Následující sezónou 2010/11 přišel zase nový maskovaný muž. Tentokrát Dan Ellis z Nashvillu. Ellis a Smith se společně znali z farmy Dallasu Iowa Stars, kde společně předváděli parádní výkony, proto se tak nějak očekávalo, že stejné duo utvoří i v Tampě. Na jednu stranu se jim duo podařilo vytvořit, na stránku druhou ale naprosto příšerné. Zápas co zápas se střídali v brance jako správní parťáci a kolikrát nebylo daleko k tomu, aby si hodili mincí, kdo bude chytat tentokrát. Takhle to dál nešlo, řekl si i generální manažer Steve Yzerman. Po Novém roce okamžitě získal velezkušeného matadora Dwaynea Rolosona. Jako bývalá jednička Islanders přebral ihned po příchodu stejnou roli i u nás. Dan Ellis byl později v únoru poslán do Anaheimu. Roloson v našem dresu pookřál a chytal opravdu bravurně. Tým se udržel bez problémů v postupové osmičce a na řadě bylo Play-off. Roloson jako vyhlášený dříč se ve vyřazovacích bojích vybičoval k maximálním výkonům a tým dotáhl až do finále konference. Nechybělo mnoho a mohlo z toho být samotné Finále. Po sezóně se očekával podpis Dwaynea, stále více pochybností ale vyvolával jeho věk. Loni jednačtyřicetiletý brankář sice pořád chytal jako mladík, nemohlo to ale trvat věčně a také že netrvalo. Nyní už minulou sezónu by Roloson úplným opakem toho, čím byl v Play-off. Věk ho nakonec dohnal a sezónu musel zachraňovat další veterán Mathieu Garon. Nebýt jeho zranění v závěru ročníku, pravděpodobně by se mu to podařilo. Z farmy byl povolán mladík Dustin Tokarski, ve kterém mnoho fanoušků vidí novodobou jedničku Lightning. V pěti zápasech ukázal, že na NHL ještě není připravený. Minimálně ještě jeden rok bude muset zářit v nižší soutěži AHL.
Letos se vrátila naše bývalá patnáctka draftu 2006 Riku Helenius. Před lety v čase draftu byl považován za budoucí jedničku, po nevyrovnaných výkonech v Norfolku a souboji s Tokarski zvolil odchod do Evropy, přesněji do švédského klubu Södertälje. Na starém kontinentu se mu dařilo omnoho lépe. Vše vyvrcholilo úžasným minulým ročníkem v barvách finského JYPu. Stal se nejlepším gólmanem finské nejvyšší soutěže, vyhrál titul a dychtil po návratu do zámoří. Yzerman mu tuto možnost splnil. Riku se upsal na dva roky, první rok dvoucestný a druhý jednocestný. Následující sezónu bude mít tedy na rozchytání se v Syracuse a dalším rokem by podle situace mohl chytat v hlavním týmu.
Na to ale Yzerman spoléhat nemohl a sáhl po osvědčenější verzi. Po konci základní části bylo naprosto jasné, že hlavním úkolem Blesků přes léto bude zisk kvalitní týmové jedničky. V tu dobu připadala v úvahu pouze tři jména. Všichni tři mladíci, Cory Schneider, Jonathan Bernier a Anders Lindbäck. Canucks se rozhodli pro mladšího gólmana, Schneidera podepsali na další roky a hodlají vyměnit Luonga. Kings za Berniera požadují příliš, tedy alespoň v té době a tak se Yzerman rozhodl pro poslední možnost.
Lindbäck má pro tuto roli skvělé předpoklady. Čtyřiadvacetiletý rodák z Gävle je hbitý, rychlý, vysoký, má vše, co kvalitní gólman potřebuje. Navíc, švédská brankářská škola je stále v kurzu. Za dva roky toho sice neodchytal tolik, aby mohl být považován za prověřeného hráče, nicméně podle samotných spoluhráčů a scoutů by měl svůj potenciál naplnit. To, co Andersovi chybělo, byl právě prostor, příležitost ve vícero zápasech, to se mu ale za úžasným Pekkou Rinnem nikdy nedostalo. Otázkou tedy je, získali jsme konečně po sedmi dlouhých letech kvalitní brankářkou jedničku na dlouhou dobu? Bude Lindbäck tím mužem, který bude držet mužstvo nad vodou? Na tohle budem moci přesněji odpovědět příští léto. Nezbývá nám tedy, než doufat a držet Lindbäckovi palce.
